Nechápeme, co se kolem nás děje. 

Zrychlujeme. 

Komunikujeme přes “sklo”. 

Vychloubáme se fotkami, úspěchy a to nejen v rodinném kruhu, ale veřejně. Globálně. Před každým a s radostí ze zájmu “no name” lidí.

Tiskneme digitální stopu, se kterou nemáme zkušenosti. 

Je zneužitelná? 

Je věčná?

Je návyková! 

Je extrémně mocná.

“Kdo není in, je out”, říká se. 

Omyl. Je tisíce vlnových délek mezi dvěma póly a naše nezkušenost na jedné straně, naše odhodlání z toho života vymáčknout nejvíce možného a ještě pozitivně působit na okolí (i to neznámé, virtuální) na straně druhé, nás staví do role pokusných králíků doby.

Jsme pokusní králící doby. 

V práci? 

Tam také. Firmy nezvládají změny. 

Zaimplementovat nové technologie do korporátního kolosu? 

Nemožné. 

Přizpůsobit se novému myšlení a životnímu stylu mladých generací? 

Nemožné.

Zvolnit?

Nemožné. To by firmy nerostly. To by firmy nebyly. 

V soukromí?

Jistě. Lidé zvládají změny. Umí se přizpůsobit, pokud chtějí. Ale?

Kdo není na sítích je divný. Dotykový telefon? Nutnost. 

Ruku na srdce. Kdo z nás si umí představit se vrátit v čase o dvacet let? 

Žádné sociální sítě, internet jen omezeně, notebook pro vybrané. Mobilní telefon s smskou za desítky korun. Když jsme se s někým chtěli vidět, dohodl se čas a místo a všichni jsme tak nějak museli přijít. Nebyla možnost to odříct posláním online vzkazu během sekund. 

Žijeme rychle. Žijeme virtuálně a baví nás to - jsme líní, pohodlní a voní to akcí.

Tak a jak budeme žít za dalších deset let? 

Možna za deset let budeme na dnešek pohlížet jako na pravěk a smát se dotykovým telefonům a pomalému způsobu života, který nyní vnímáme jako jízdu rychlíkem.