Rut Bízková

Ze státní správy máte bohaté zkušenosti. Pronikla jste do problematiky životní prostředí, čerpání dotací z fondů EU až po výzkum a vývoj. Když zůstaneme u výzkumu a vývoje. Je to z dlouhodobého hlediska jedna z nejdůležitějších faktorů rozvoje a udržitelnosti v globálním konkurenčním prostředí. Jak se vám dařilo prosazovat podporu pro výzkum a vývoj?

Na jedné straně nebylo nutné podporu výzkumu nějak prosazovat, na druhé straně to není jednoduché. Vysvětlím.

Technologická agentura ČR, kde jsem naposledy působila, byla zřízena zákonem, takže její role byla dána. Byla určena k podpoře kolaborativního aplikovaného výzkumu, převedeno do češtiny – k tomu, aby podporovala spolupráci výzkumných organizací a firem v takovém výzkumu, který povede k hmatatelnému užitečnému výsledku. Příkladem může být nová kloubní náhrada, která vydrží po celý život, pěněný kovový materiál, který je možno použít na stavbu mostů, ale je podstatně lehčí než dosud používané železo, čmeláci, kteří jsou schopni opylovat rostliny ve sklenících…

Na druhé straně to zas tak snadné nebylo, protože český výzkumný a firemní prostor je zvyklý na dotace a je poměrně konzervativní k tomu, aby se něco dělalo dnes jinak než včera. TA ČR zaváděla nové programy – dost často takové, „co tady ještě nebyly“ a to nebyla úplně legrace. Ale musím říci, že všechny programy, které jsme vymysleli, se nakonec realizovaly (některé až po mém odchodu). Když jsme např. program Gama nechali posoudit lipským fraunhoferovským ústavem, odpověď byla: Je to perfektní, zatím jsme nic podobného v Evropě neviděli.

Výzkum a vývoj má u nás tradici díky průmyslové historii a k tomu nastavených vzdělávacích požadavků na vysokých školách. Nicméně tzv. české hlavičky využívají globální korporace, které si potenciál našich lidí přivlastňují a tím patenty a inovace nejsou součástí našeho produktu. Co je příčinou, že čeští vědci využívají nabídky soukromého sektoru?

Myslím, že je dobře, že „chytré české hlavičky“ chodí do soukromého sektoru. Soukromý sektor se zabývá (pouze nebo zejména) tím, co mu přinese užitek. A tak jsou vědci ve firmách vedeni k tomu, aby dělali věci užitečné. Dobré je také to, když vědci získávají mezinárodní zkušenosti, „nesedí doma“. Samozřejmě jsou nám však milejší vývojové aktivity firem se zahraničním majitelem v Česku než ve světě. Je zajímavé, že právě tento segment v posledních letech výrazně roste – velké zahraniční firmy zakládají v Česku vývojová pracoviště, což dobře navazuje na státem podporovaný základní výzkum. Jiná věc je, kde velcí globální hráči vytvářejí své přelomové inovace. To je většinou tam, kde mají své „headquarters“, centrálu, tedy téměř výlučně v cizině. Zároveň se ale mění trend, kdy výzkum byl takto centralizován na jedno místo. V řadě firem v současnosti dochází k opačnému postupu – pro dílčí řešení se hledají nejlepší týmy po světě. Příslušný firemní výzkum se pak „usadí“ tam, kde jsou tyto týmy. A to je pro nás velká příležitost – zejména když jsme nabudovali tak veliké výzkumné kapacity s podporou z evropských strukturálních fondů.

A co se dělá proto, aby se tento trend otočil?

Změnu k tomu, co jsem uvedla v předchozí odpovědi, podporuje jak Ministerstvo školství svými programy, tak Ministerstvo průmyslu a obchodu. Naštěstí stále ještě máme CzechInvest – je opravdu perfektní…

V roce 2012 jste využila nabídku na pozici předsedkyně TECHNOLOGICKÉ AGENTURY ČESKÉ REPUBLIKY (TAČR). Jaké úlohy a cíle na Vás čekaly?

Do TA ČR jsem přišla na jaře roku 2012. Organizace existovala od podzimu 2009 a s jejím ustavením se mí předchůdci a kolegové hodně nadřeli. Hned v roce 2011 dostali do rozpočtu skoro miliardu korun, což byl téměř nesmysl. Kdo zná systém podpory výzkumu a vývoje, ten ví, že od napsání programu, který musí schválit vláda, do rozdělení prvních peněz na projekty je nejméně rok a půl. A oni takové úkoly zvládali v 6-10 lidech…Úkolem mým a mých kolegů – předsednictvo TA ČR je pětičlenný kolektivní orgán, řídicí agenturu, bylo organizaci etablovat jako základní orgán podpory kolaborativního aplikovaného výzkumu, zajistit nejen transparentní systém výběru projektů a přidělování dotací, ale také naučit se hodnotit, zda podpora něco přinesla a zda tedy stála za to. Na tomto základě pak vytvářet nové programy. Zní to docela jednoduše, ale v systému, kde se dosud sledovaly výsledky podpory, ale nikdo nesledoval dopady této podpory, to bylo docela obtížné. Ke všemu máme pro řízení výzkumu v Česku speciální zákon, zákon 130/2002 Sb. Na to, abychom rozdávali dotace, bychom ho teoreticky vůbec nepotřebovali. Ve chvíli, kdy je a musíte se jím řídit, se těžko dělají věci, které jsou logické, všichni by je chtěli, ale nelze to, protože to zákon neumožňuje.

Jedním z úkolů je podpora komunikace mezi výzkumnými organizacemi a soukromým sektorem a podílové financování programových projektů. O propojenosti soukromého sektoru s vysokými školami hovořila vláda i Hospodářská komora. U vlády zůstalo jenom u slov. Jak Vám se dařilo toto propojení?

Propojení se – podle mého názoru – docela daří. A daří se to i vládě – do dneška je pro mě záhadou, proč úřad vlády, který má na starosti analýzu stavu výzkumu v Česku, posílá do vlády informaci, že propojování je velmi malé, když jen prostřednictvím TA ČR bylo zásadně větší než to, o kterém několikrát mluvil pan místopředseda Bělobrádek. Do jaké míry se skutečně daří dialog a spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a firmami, je samozřejmě vždycky otázkou. Pro toto propojování mám jeden „objektivizační“ argument. V Česku je okolo 2400 firemních pracovišť výzkumu a okolo 200 výzkumných organizací. Za dobu fungování TA ČR požádalo o podporu více než 1700 firem a v podstatě všechny výzkumné organizace. Pracovníci výzkumných organizací se ve firmách musí většinou spojit s jejich techniky nebo vývojovými pracovníky. Z tohoto mi plyne, že se propojování daří, protože podle analýz TA ČR větší část spolupráce mezi firmami a výzkumníky vznikala nově, poprvé. Hospodářská komora a Svaz průmyslu byli v tomto velmi nápomocni – velice vděčně myslím zejména na spolupráci se Zbyňkem Frolíkem, viceprezidentem SP ČR, a Pavlem Bartošem, prezidentem Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje, který byl v minulých letech ve vedení HK ČR. Tito lidé s osobními zkušenostmi z byznysu a „zdravým rozumem“ velmi přispěli k dobré orientaci TA ČR.

Co se Vám podařilo, na co můžete být pyšná?

Nevím, zda mohu říci, že jsem na něco pyšná – ale určitě jsem velice ráda, že se kvalita práce TA ČR ani po mém odchodu nesnížila. Post předsedy/předsedkyně TA ČR je stanoven zákonem, je možné absolvovat maximálně dvě čtyřletá funkční období. Já jsem vykonávala svou roli čtyři roky a byla to „jízda“. Kolegové v této práci pokračují. TA ČR je dnes mezinárodně uznávanou agenturou, momentálně předsedá evropské „trojce“ agentur v rámci TAFTIE (je to obdoba českého předsednictví v EK), výsledky práce TA ČR jsou citovány v publikacích OECD, užitečnost způsobu podpory výzkumu tak, jak jsme v TA ČR poznali, se projevila v operačních programech MŠMT a MPO (i když k tomu bych se dnes moc nehlásila – to, co jsme vymysleli, bylo uchopeno sice kreativně, ale bez té znalosti, kterou jsme měli my v TA ČR). Dochází ke skutečně užitečné spolupráci výzkumných organizací a firem, tedy z naší práce určitě „padají výsledky“. Některým kolegyním a kolegům z TA ČR a projektu „Zefektivnění TA ČR“, který jsme realizovali v letech 2013-2014 z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, přičítám nezanedbatelnou zásluhu na tom, že dnes je možná podpora projektů Smart akcelerátor z OP VVV, jimiž jsou vytvářeny podmínky pro vznik inovačních center v krajích.

Po čtyřech letech na TAČR jste dostala nabídku na pozici ředitelky Středočeské inovační centrum. Co bylo tím impulsem využít této nabídky?

Jak vidno z předchozí odpovědi, jít do SIC bylo logickým krokem. Inovační centra přímo navazují na to, co dělá (nejen) TA ČR. Mají působit v regionech jako poradci (ne rozdavači peněz), jak spojit firmy s výzkumnými organizacemi, jak pomoci tomu, co se vybádalo, do podnikání nebo do činnosti veřejné sféry. SIC je ovšem výzva větší než jakékoli jiné inovační centrum v zemi – je třeba propojit Středočeský kraj a Prahu, aby bylo možné dobře využít pro rozvoj tohoto spojeného regionu celý jeho výzkumný potenciál. A to je 40 % celého výzkumného potenciálu Česka. To, že Praha a Střední Čechy jsou od sebe zatím odděleny, oba regiony velmi oslabuje a snižuje jejich konkurenceschopnost vůči Brnu a Ostravě.

Z historického hlediska se jedná o mladé inovační centrum. Nicméně v prostředí Dolních Břežan má rychlý růst a velký potenciál. Jaké úkoly na Vás čekají?

Hlavní výzvou pro SIC je přispět k tomu, aby se Středočeský kraj stal opravdu dobrým místem pro život v 21. století. Zní to velice vzletně a asi ambiciózně, ale spoluprací „všech se všemi“ se to může povést. V kraji, který je tvořen zejména malými obcemi, je velmi významné hledat taková řešení, aby se v nich všem generacím žilo dobře – to je obrovská výzva pro výzkum, protože neznám žádný velký výzkumný program, který by na toto byl orientován.

SIC by měl být znalostní organizací – tedy ne spolek pro organizaci akcí a příležitostí k setkávání, ale společenstvím lidí, kteří mají specifické znalosti v oblasti propojování výzkumu a praxe, podpory začínajících podnikatelů a rozvoje firem. I když to, čemu kolegové říkají hezky česky „matchmaking“, příležitosti pro setkávání výzkumníků a lidí z firem a z obcí, je velmi významným dílem práce SIC, měli bychom hlavně doplnit „měkkou infrastrukturu“ pro podporu podnikání jako hlavního zdroje bohatství v regionu o segment, kterým se nezabývá nikdo jiný – a to je právě podpora propojení výzkumu a praxe, poradenství pro ty, kteří zatím ani netuší, jaký je jejich potenciál.

Jaké služby aktuálně nabízíte a pro koho jsou určené?

V současné době se zabýváme zejména podporou vzdělávání – chystáme soutěž pro děti na SIC4KIDS na podporu kreativity. Naší hlavní „vlajkovou iniciativou“ je podpora smart cities/chytrého venkova – to je ta podpora pro dobrý život v obcích v 21. století. Dále máme platformu pro potravinářství – po automobilovém průmyslu druhý nejvýznamnější sektor ve středních Čechách. Potraviny mohou fungovat jako prevence nemocí a na to by se některé firmy měly zaměřit, je to významný nový trend – něco jako v minulosti jodizování soli. Než aby se řešily nemoci štítné žlázy, začaly se kdysi dávno do soli přidávat sloučeniny jódu….Toto nás čeká také v telemedicíně a ochraně duševního zdraví. Právě startuje tato nová platforma, máme na ni „nazbrojeno“ v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, na biomedicínské fakultě ČVUT v Kladně a v Biocevu. Kdybychom si vzali příklady odjinud, nemusíme tolik k doktorovi (protože např. než by staří lidé jezdili na odběr krve do střediska, úplně stejně je může objet auto, co tu krev pak sváží do laboratoří, v noci by se nemuselo s malými dětmi na pohotovost, stačilo by se s lékařem pobavit po skypu) a využitím nových technik můžeme (tedy vědci mohou, oni jsou toho schopni) rozpoznat nemoc dřív, než se výrazně projeví – z pohybu v místnosti, ze slin, z potu…To všechno jsou nové výzvy.

Rádi bychom také rozšířili podporu začínajících podnikatelů prostřednictvím jejich vzdělávání a přípravy na podnikání v SIC SCIENCE, SIC LAB, SIC HUB – chceme v tom hodně spolupracovat s Hospodářskou komorou SČK, SP ČR, CzechInvestem a Agenturou pro inovační podnikání. Pokud vytvoříme dobrou síť spolupráce, jsme schopni „pokrýt“ svými aktivitami celý Středočeský kraj, jehož nevýhodou je, že k němu formálně nepatří jeho centrum – Praha.

O Vašich myšlenkách bylo hodně napsáno. Jedna mě však zaujala, která hovoří o impulsech a výzvách pro oblast technologického výzkumu v návaznosti na jejich dopad na život jednotlivce, dopad na život a chod obcí a měst a celkově na společnost. Můžeme to vnímat za širokospektrální pohled. Můžete nám tuto myšlenku přiblížit?

Jedná se o naši aktivitu v oblasti Smart cities/Chytrý venkov, jak jsem zmínila výše. Zjednodušeně tomu říkám „žijme všichni jako v Praze, s výhodami Prahy a bez jejích nevýhod“. To znamená prostředí pro dobrý život všech generací a lidí s různým vzděláním i v malých obcích. Rozhodující pro to je dostupnost rychlého internetu, decentralizovaná energetika, která způsobí 60-80% nezávislost obce na velkých energetických rozvodech, snadná akumulace energie v jednotlivých domech, nakládání s odpady, pitnou vodou a odpadní vodou v místě, snadná komunikace s obecním úřadem, dostupnost vzdělávání, lékaře atd. na malé vzdálenosti. To znamená mít v obci celkový koncept rozvoje, založený na tom, co lidé chtějí a co je technologicky možné teď, případně v horizontu sedmi až deseti let. Co je možné teď, mohou starostové začít zařizovat, co je možné v delším horizontu, musí se zkoumat – např. prostřednictvím programů TA ČR. Nejblíže je teď program společenskovědního výzkumu Éta, hned na podzim pak program Théta – na podporu nových řešení v energetice.

Poslední dobou je hodně skloňovaný pojem Průmysl 4.0. Jak vnímáte téma Průmyslu 4.0 a jakou možnou přidanou hodnotu můžeme očekávat pro Českou republiku?

Průmysl 4.0 může být považován pouze za „nálepku“, módní pojem. V každém případě se však pod ním skrývá to, co se děje – revoluce, tedy zásadní a náhlá/rychlá změna ve společnosti, kdy z roku na rok roste propojení robotického a lidského světa, výroba se automatizuje, na to, aby se něco vyprodukovalo, je třeba stále méně lidí. To je pro Česko velká příležitost, ale také riziko – jsme země s vysokou zaměstnaností ve zpracovatelském průmyslu a jednou z nejvíce průmyslových zemí Evropy (měřeno hrubou přidanou hodnotou ze zpracovatelského průmyslu na celém ekonomickém výkonu země). Na tyto změny je třeba reagovat včas, tj. hned, ne až si to vynutí – a ony si to vynutí, to je jisté.

Co jsou z Vašeho pohledu ty největší výzvy, před kterými stojí prostředí výzkumu, vývoje a inovací v ČR?

Nepropást nedostatečnou či špatnou politikou výzkumu těch několik let, kdy díky vybavení nových výzkumných center můžeme vstoupit do světa „velkých hráčů“, zemí s nejlepšími vědeckými výsledky a světově významnými univerzitami. To pak nese obrovský ekonomický efekt.  

Na závěr sdělte našim čtenářům, jaká je Vaše cesta k úspěchu?

To vám těžko řeknu. Jsem z prostředí, kde se nikdy nepovažoval za hodnotu úspěch nebo kariéra. Proto jsem se také nikdy nesnažila být úspěšná ve smyslu dosahování nějakých formálních met. Vždycky jsem se snažila o to, aby moje práce byla užitečná pro jiné, nebylo to jen vydělávání peněz. Jedna věc je ale jistá – vždycky je dobré vědět, kam chceme jít. Také jsem se nikdy nebála mít okolo sebe lidi lepší a znalejší, než jsem já sama. Oni pak ten úspěch zajistí. Tedy prostřednictvím dvou hezkých citátů:

„Když nevíš, kam pluješ, žádný vítr ti není příznivý“ (Seneca v Listech Luciliových)

„Když chceš jít rychle, jdi sám, když chceš dojít daleko, půjdeme spolu“ (africké přísloví).