Rozdílná odpovědnost člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance

Člen statutárního orgánu a vedoucí zaměstnanec

Členové statutárního orgánu společnosti jsou přímo zákonem zmocněni zastupovat společnost ve všech jejích záležitostech. Jsou voleni většinou valnou hromadou společnosti, jejich funkce tedy vzniká zvolením. Vztah mezi společností a členy statutárního orgánu je možné upravit v tzv. smlouvě o výkonu funkce. Ta se sjednává písemně, musí být schválena valnou hromadou společnosti, a upravuje zejména podmínky výkonu funkce a odměňování člena statutárního orgánu. Pokud není smlouva o výkonu funkce uzavřena, řídí se vztah mezi společností a členem statutárního orgánu dle obecné úpravy příkazní smlouvy v občanském zákoníku. Ať tak či tak, je důležité poznamenat, že činnost člena statutárního orgánu nikdy nemůže být vykonávána v rámci pracovněprávního vztahu.

Oproti tomu vedoucí zaměstnanec, tak, jak tento pojem chápe zákoník práce, je v podstatě pouze zvláštním druhem zaměstnance, a tedy svou činnost vykonává jako závislou práci v pracovním poměru. Vedoucím zaměstnancem se rozumí takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec, a který je z pověření zaměstnavatele oprávněn udílet podřízeným zaměstnancům závazné pokyny a jinak organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci.

Z těchto rozdílností v postavení člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance potom vyplývá i odlišná úprava odpovědnosti za výkon jejich činnosti, jak je podrobněji uvedeno dále.

Odpovědnost člena statutárního orgánu

Každý člen statutárního orgánu společnosti má především dle zákona povinnost svou funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře - tedy s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a pečlivostí.

To znamená, že člen statutárního orgánu musí vždy rozhodovat na základě dostatečných informací, racionálně, profesionálně a odborně. Pokud sám nemá odborné vědomosti nebo schopnosti, je povinen zajistit je prostřednictvím jiné osoby. Člen statutárního orgánu dále musí sledovat zájmy společnosti, za kterou jedná, nepreferovat své vlastní soukromé zájmy, zachovávat mlčenlivost a chránit obchodní tajemství a v neposlední řadě dbát dobré pověsti společnosti. Standard péče řádného hospodáře pro danou společnost a další povinnosti člena statutárního orgánu je vhodné konkrétně ujednat ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu.

Zda člen statutárního orgánu v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy posoudí s ohledem na to, jakou péči by v jeho situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba. V případném sporu to bude muset být sám člen statutárního orgánu, kdo bude povinen dokázat, že svou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře neporušil.

Aby však povinnost péče řádného hospodáře neodrazovala členy statutárních orgánů od některých riskantních kroků, které jsou při podnikání často nezbytné, je tato zásada zmírněna tzv. pravidlem podnikatelského úsudku. Podle tohoto pravidla bude v případech, kdy se jedná výhradně o podnikatelské rozhodování, s péčí řádného hospodáře jednat i ten, kdo v dobré víře mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v zájmu společnosti, a pokud rozhodování bylo učiněno s potřebnou loajalitou. Člen statutárního orgánu tak v takovém případě případné důsledky podnikatelských rizik neponese.

Porušení povinnosti péče řádného hospodáře potom může mít pro člena statutárního orgánu následující důsledky.

V první řadě by byl povinen vydat společnosti veškerý prospěch, který porušením svých povinností získal. Pokud by prospěch nebylo možné vydat, musel by jej člen statutárního orgánu nahradit v penězích. Dále by byl člen statutárního orgánu povinen k náhradě újmy, kterou by porušením péče řádného hospodáře způsobil, podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Újmu by nahrazovat nemusel, pouze pokud by prokázal, že nevznikla jeho zaviněním.

V případě, že by člen statutárního orgánu v rozporu s výše uvedeným svou povinnost nahradit újmu vzniklou společnosti nesplnil, bude věřitelům společnosti ručit za závazky společnosti svým majetkem, a to až do té výše, která odpovídá nenahrazené výši újmy.

Člen statutárního orgánu může být rovněž v důsledku opakovaného a závažného porušování péče řádného hospodáře soudním rozhodnutím vyloučen ze své funkce. Takto vyloučený člen statutárního orgánu není nadále oprávněn vykonávat funkci člena statutárního orgánu nejen ve společnosti, ve které se porušování péče řádného hospodáře dopouštěl, ale ani v jakékoli jiné obchodní korporaci, a to po dobu 3 let. Pokud by tento zákaz vyloučený člen statutárního orgánu nerespektoval, může jej soud vyloučit z funkce až na 10 let.

Další povinnosti a sankce pro člena statutárního orgánu související s porušením péče řádného hospodáře mohou nastat v případě, že se společnost dostane do úpadku. Zejména může soud rozhodnout, že člen statutárního orgánu sám bude ručit za všechny povinnosti společnosti v případě, že o hrozícím úpadku věděl nebo alespoň mohl vědět, ale v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil potřebné kroky k jeho odvrácení. Člen statutárního orgánu je dále povinen na výzvu insolvenčního správce vydat prospěch, který získal od společnosti, i za dva roky zpětně, pokud věděl nebo mohl vědět o hrozícím úpadku a neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné pro jeho odvrácení. Rovněž může být člen statutárního orgánu v souvislosti s přivedením společnosti do úpadku ze své funkce vyloučen.

Je důležité na tomto místě upozornit, že zákon výslovně zakazuje, aby společnost jakýmkoli svým jednáním omezila odpovědnost člena statutárního orgánu. Pokud by přes tento zákaz byla například uzavřena mezi společností a členem jejího statutárního orgánu uzavřena smlouva, která by odpovědnost člena orgánu vylučovala nebo omezovala, pohlíželo by se na ni, jako by vůbec neexistovala a nevyvolávala by tedy ani žádné právní následky.

Zákon však na druhou stranu nově umožňuje, aby si společnost s členem statutárního orgánu uzavřela smlouvu o vypořádání újmy. Otázka, zda si lze ve smlouvě ujednat nižší náhradu újmy, nebo se dokonce náhrady újmy úplně vzdát, není zákonem jasně upravena, pravděpodobně však i vzhledem k nutnosti ochrany věřitelů společnosti se nelze ani na základě smlouvy o vypořádání újmy náhrady vzdát úplně.

Výhodou smlouvy o vypořádání újmy je především možnost přizpůsobit se konkrétním potřebám společnosti a diskrétnost vyřízení celé záležitosti. Smlouva o vypořádání újmy dále zjednodušuje postup v situaci, kdy člen orgánu řádně nesplní své povinnosti vyplývající z porušení péče řádného hospodáře – u soudu se lze jednoduše domáhat splnění jeho povinnosti přímo stanovené smlouvou o vypořádání, a nebude tedy nutné podávat žalobu na náhradu vzniklé újmy a složitě za tímto účelem prokazovat, že k újmě skutečně došlo a byly splněny všechny předpoklady pro její náhradu. V případě, že by byla smlouva o vypořádání újmy vyhotovena rovnou ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, bylo by možné přímo na jejím základě podat návrh na zahájení soudního výkonu rozhodnutí, případně návrh na nařízení exekuce.

Aby byla smlouva o vypořádání újmy účinná, musí ji odsouhlasit nejvyšší orgán společnosti, a to alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků. Souhlas je možné udělit jak před uzavřením smlouvy, tak i po něm.

V další čísle budeme pokračovat tématy:

Odpovědnost vedoucího zaměstnance

Trestní odpovědnost