Martin Rosulek - digitální nomádství

Jaký jste vy digitální nomád?

Začal jsem cestovat v roce 2011 a od té doby se nepravidelně vracím do ČR. Většinu měsíců trávím v zahraničí s pár výjimkami, kdy jsem např. dokončoval vysokou školu. Když jsem rekapituloval svůj 29. rok, strávil jsem 10 měsíců za hranicemi (a stihl jsem 4 kontinenty - Evropu, Afriku, Asii a Latinskou Ameriku) a pouhé 2 měsíce v ČR. Jsem tedy dost často na cestách a zatím se bavím. Práci jsem schopen vykonávat s pomocí laptopu a průměrné rychlosti internetu, a to mi dost pomáhá. Nejsem materiálně náročný, ctím minimalismus a nemusím bydlet v hotelech. Provozuji řadu affiliate webových projektů a dnes konzultuji podnikatelské ideje a marketingové strategie. Stále více času věnuji investování, které považuji za zásadní oblast, jež bychom neměli v našich životech přehlížet. Mám rád vizionářství budoucnosti, miluji technologické inovace a start-upový svět. Přednášky o práci na dálku a konzultace se nyní snažím posouvat také do těchto témat a cílem je rovněž vstoupit na mezinárodní trh.

Jakému druhu affiliate se věnujete? Jak dlouho vám trvalo, než si na sebe vaše projekty začaly vydělávat?

Pracuji především s affiliatem v oblasti cestování a módy. To cestování mě ale drží silněji, navíc je to něco, co jsem schopen doporučit z vlastní zkušenosti a cílovou skupinu si přitahuji celý život. To je dlouhodobá výhoda a určitě bych začínajícím affilákům doporučil, ať svoji byznys činnost propojí s oborem, ve kterém již mají zkušenosti. Práce se tak dělá o poznání lépe. Affiliate je rozhodně běh na dlouho trať a odráží se v tom především podnikatelská vytrvalost. Aby si projekt vydělal sám na sebe může i znamenat, že bude vydělávat 500 Kč/měs, ale to asi nebude naším cílem. Důležité tedy také je, aby byl nejen dlouhodobě životaschopný, ale aby dokázal přinášet částky, ze kterých má člověk radost. V mém případě to znamená 2 roky. Až poté jsem mohl zhodnotit, že to funguje nejen finančně radostně, ale je také vytvořená komunita okolo projektu, lidé začínají znát brand, šuškat si o tom, rozšiřuje se to nejen pomocí našeho marketingu, ale fanoušci to nesou dál - a to je pak paráda!

Jaký druh investic si mladý člověk jako vy zvolí?

Pár tradičních finančních produktů mám jako je např. stavební spoření, ale jak název napovídá, je to spíše spoření než investice. Mám rád akciový trh, a to především hodnotové investování. Vzorem tak jsou Benjamin Graham, Warren Buffett i Daniel Gladiš. Nedívám se ani tolik na grafy, jako na finanční čísla společnosti. Oblíbené mám také ETF nebo dividendové akcie, které člověka vedou k dlouhodobé investici. Nechci trávit denně čas u screenu a přestože někteří jedinci vydělávají intradenním obchodováním, je to “cena”, kterou nejsem ochoten zaplatit, resp. životní styl, který nejsem ochoten obětovat. Investice do nemovitostí mě láká, ale tady opět cítím větší komplikace vzhledem k mému aktuálnímu přelétavému životnímu stylu. A tak mám raději investice, které nejsou fixně spojeny s něčím fyzickým. Investuji do P2P půjček na zahraničních platformách. Díky mému zájmu o technologie jsem samozřejmě aktivní i v oblasti kryptoměn. Tady se už ale často hovoří o spekulaci než investici. Digitalizaci a decentralizaci světa upřímně věřím a myslím, že inovace, kterou způsobí technologie blockchain změní světovou ekonomiku. S vybranými kryptoměnami mám dlouhodobé plány. Narozdíl od grafových spekulantů jsem opět více na hodnotové váze, čtu White Papery, studuji vývojářský tým, časový progres, navázané spolupráce, atd. Čověk dostává investiční tipy od podobně smýšlejících lidí, to pomáhá, ale vlastní průzkum před investicí je prostě vždy nezbytný. Snažím se co nejvíce odstranit zbytečné zprostředkovatele, kteří nedávají přidanou hodnotu, důležité jsou samozřejmě poplatky a nezapomeňme na diverzifikaci. Ale to hlavní a prioritní je mít nějaký plán - nazvývá se to většinou investiční strategie. Podle ní bychom měli investovat, nikoli podle zpráv, které na nás vyskočí na internetu, v televizi nebo v bance na billboardu.

Co digitální nomádství ve skutečnosti je a co rozhodně není?

Digitální nomádství považuji za životní styl. Je důležité hned na začátku zmínit, že každý jej cítí trochu jinak. Většinově však dochází ke konsenzu v tom, že jde o spojení cestování a práce. Často se hovoří o práci na dálku, někdy o práci odkudkoli, jindy o práci s pomocí počítače. Důležité je však naše nastavení mysli (tzv. mindset), než slovíčkaření a studování nuancí. Díky rozvoji technologií jsme schopni uniknout ze starého pracovního režimu a dělat svoji práci jinak a odjinud. Naše práce přestává být vázána na konkrétní místo (např. kancelář). Boří se jeden status quo za druhým (lidská výkonnost, vliv prostředí, pracovní doba, dovolená), a to mnohým otevírá oči. Jen dodám, že ve skutečnosti nejde o to, že jsme schopni pracovat z Thajska anebo Bali. Práce na dálku bude každým rokem pro větší část populace dostupnější. Tím hlavním není způsob práce, ale obsah naší práce. A na to bychom neměli zapomínat. Důležité je především to, co děláme, jakou činnost vyvíjíme a co tvoříme. Mediální boom práce na dálku (resp. z exotické pláže) je fajn, ale ve chvíli, kdy bude většina populace schopna pracovat odkudkoli, se budeme opět vracet k tomu, co že to vlastně děláme z toho Thajska nebo Bali.

Jednou digitální nomád, navždy digitální nomád? Nebo někdy přijde v životě nomáda čas, kdy se rozhodne usadit?

Myslím, že někdo může zůstat nomádem celý život, jiný zvolní a další se usadí. A není na tom nic špatného, je to tak správné. Jsou nomádi, kteří cestují s celou rodinou včetně dětí a současně u toho pracují a další rodiny vyjíždí na 2-3 měsíce každý rok. Přesvědčujeme se, že to jde snad v každém lidském věku, ale to vlastně není důležité - důležité je, zda to nás a naše nejbližší nějak posouvá, zda rosteme a cítíme životní naplnění. Proto se někteří rozhodnou usadit, jiní zvolní a další zůstávají na cestách a absolutně vystupují za hranice normálního života, tedy tak jak jej definovala většina.  

Jak to vypadá, když nomád absolutně vystoupí za hranice normálního života?

V praxi tak, že stále častěji slýchává, “cože?”, “jako fakt?”, “proč to děláš?”, “neriskuješ?”, “není náhodou lepší...?”, “co když...?”, “nebylo toho už dost?”, “já nevím”, “to neznám”, “závidím ti, já nemůžu”. Namísto toho, aby slyšel: “taky jsem to udělal”, “přesně”, “máš pravdu, já to vidím stejně”, “jo, já vím, poradím”, “pojedu tam s tebou”, “není problém”, atp.

Když se člověk dostane mezi 4 % uchazečů a v posledním ročníku na právnické fakultě, kdy zároveň pracuje v IBM-ČEZ, přeruší studia s tím, že jde studovat fitness ke klokanům a pracovat do baru, není to normální. Lidé se ptají, těch otázek “proč” je vážně hodně. Když holka nemá ve třiceti dítě anebo alespoň svatbu, je to společensky přinejmenším zvláštní. Dětí, kteří mají individuální výuku a zároveň nejsou fyzicky nebo psychicky nemocní anebo geniální, také není mnoho. Co byste si řekli o české rodině, která s malými dětmi nepojede na dovolenou na jih Evropy ani do Chorvatska, ale zaletí si do Bolívie, jedné z nejchudších zemí Jižní Ameriky? Holka s klukem se rozhodnou, že se nevrátí do evropského stresu a raději si s místníňákem otevřou bar na pláži v Nicarague. Téměř nic materiálního nevlastní. Nemáš smlouvu? Chceš bydlet s neznámými? Myslíš na svoji budoucnost? Co je to sakra za práci? Ve dvaceti letech děláš drinky na baru dobře, ale co budeš dělat v padesáti?

Jasný, nemůžeme do nekonečna jezdit na working holiday víza, trhat jahody a dělat au-pair. Když ale jezdíme po světě chytře, jsme schopni zároveň budovat něco většího než jen zlepšovat angličtinu a sbírat zahraniční zkušenosti. Musíme ale o tom přemýšlet a především pravidelně na tom našem snu makat. Pak se totiž jednoho rána v Praze loučím se spolubydlící, která odchází do kanceláře a ptá se mě s podivem, že nedělám to, co ona ani všichni její kamarádi: “A to tě to jako uživí?”.

Dostal jste se někdy na svých cestách do nesnází? Jaké nesnáze to byly a jak jste z nich vybruslil?

Určitě, bylo jich několik, cestování zejména do krajin, které nejsou turisticky probrázděné, je náročnější a člověk se snadněji dostane do svízelné situace. V Austrálii mě nechtěli pustit do letadla, protože jsem letěl do Thajska a neměl jsem zpáteční letenku. Podobně se nám to stalo na hranicích mezi Nicaraguou a Kostarikou, opět vyžadovali zpáteční letenku anebo jízdní doklad o opuštění země. Pro backpackera, který řeší cestování spontánně je to nesmysl, ale nedá se nic dělat, musíme to respektovat. V Salvádoru mě bodnul při surfování rejnok. Nevýhoda byla, že jsme měli pláž s hostelem poměrně daleko od civilizace. Naštěstí jsem byl s přítelkyní a z hostelu mě vzali autem do nejbližší lékárny. Dostal jsem dvě injekce a několik prášků proti bolesti na další dny.

Co nejdůležitějšího vás digitální nomádství naučilo?

Z nomádění si beru zejména to, že člověk dokáže vyřešit cokoli. Krok za krokem si budujeme sebedůvěru, a to je velmi důležité. Věřit sám sobě, že “to” zvládneme. Protože, ať se budeme připravovat jakkoli dobře, vždy se něco objeví, co nás překvapí a co jsme nedomysleli - to je život! A tady přichází naše flexibilita, přizpůsobivost a schopnost reagovat na nové neznámé situace.

Kde všude jste již byl? Kde se vám líbilo nejvíce? Je nějaké místo, kde byste se nejraději usadil?

Strávil jsem téměř rok v Austrálii (2011-2012) a stejně tak v Kanadě (2014-2015). Několikrát jsem byl v jihovýchodní Asii (Thajsko, Vietnam, Kambodža, Laos, Bali), pronomádil jsem Střední Ameriku po souši od Mexika až po Panamu a letos okusil pořádně Jižní Ameriku na půl roku od Kolumbie, přes Ekvádor, Peru až po Bolívii. Dva měsíce jsem strávil v Maroku a zkusil si na pár týdnů také Kanárské ostrovy. Evropu trochu zanedbávám, sem spíše jezdím dovolenkově. Líbilo se mi na mnoha místech a určit jedno nebo dvě je nejen obtížné, ale snad nemožné. Zatím nepřemýšlím o místě k usazení, spíše koketuji s myšlenkami mít pár míst, kde budu mít nějaké zázemí. Může to být třeba jedno v Čechách a druhé v Thajsku. Přes rok se tak pohybovat po světě a až se dostaví nomádská únava a člověk bude potřebovat dobít, vyrazím do svého zázemí. Moc mě zaujalo Peru a dokázal bych si představit tam strávit dalších několik měsíců. Guatemala by mohla být také super místo, kam bych se rád vracel, z Asie mám rád Thajsko. Praha je ale také skvělá a do budoucna jí dávám velký potenciál, evropský středobod, který není zase tak drahý a má toho spoustu co nabídnout. Navíc jsou komunity stále aktivnější a člověk zde může navázat významné vztahy.