Kristýna Plíhalová: Život jako komiks, komiks jako život

Jak náročné je být na volné noze coby výtvarnice?

Zatím jsem ještě v hájení, jak se říká. Jsem čtvrtým rokem na rodičovské dovolené a ještě mám téměř rok před sebou, takže necítím žádný výrazný tlak na produktivitu. Zatím. Je ale zajímavé učit se v tomhle světě “volné nohy” fungovat. Zjistila jsem například, že je hodně lidí, co potřebují sem tam nějakou drobnou ilustraci, nebo obrázek: na etiketu výrobku, jako ukázku pro klienta a podobně, a jsou ochotni za to adekvátně zaplatit. A to je skvělá zpráva. Během těch čtyř let, co se v téhle pracovní sféře rozkoukávám jsem také měla možnost zhodnotit svoje kvality. Co je to, co mohu nabídnout klientovi, zákazníkovi, autoru knihy, nakladatelství? Ještě stále pochybuji o výtvarných kvalitách svojí tvorby (jako snad každý výtvarník), ale už jsem si jistá, že mám jednu nespornou výhodu, a tou je rychlost.

V každém případě zažívám zajímavou cestu sebeobjevování a teď, když pomalu vstupuju do skutečně profesionálního světa ilustrace na volné noze, cítím, že vykračuji správným směrem.

Co vás při tvorbě inspiruje?

Toho je hodně! Knihovny plné knih, gigabajty dat! Myslím, že obrazy a ilustrace vnímám fyzicky. Z umění mě inspiruje cokoli, co mě nutí sednout si k papíru a vyzkoušet si to vlastníma rukama. Někdy člověk vidí obraz a když pozoruje tahy štětcem, cítí v ruce svrbění, jako kdyby sám ty tahy udělal. To mě nutí sedat si pořád znova a znova k papíru. Stejné je to s věcmi kolem mě. Často si skicuji v metru nebo v tramvaji. Dívám se z okna a pozoruju chůzi lidí, jak se tváří a cítím stejné svrbění v prstech. A tak vytáhnu skicák a kreslím. Lidi jsou krásní, ať mají jakoukoli barvu, tloušťku, výšku, tvar.

V poslední době mě taky extrémně inspirují mé děti. Jejich logické uvažování nad světem, se kterým ale nemají téměř žádnou zkušenost, je nekonečnou studnicí nápadů pro komiksy a stripy. Nutí mě znovu a znovu se zamýšlet nad věcmi, které jako dospělý člověk beru samozřejmě. Vidět svět stále novýma očima, to je myslím úkol každého umělce a já k tomu teď používám oči svých dětí.

Ilustrujete, s manželem vyrábíte dřevěné hračky pro malé i velké. Velikostí se však nebojíte, ostatně "UFO" v zahradě studia Bubec je toho důkazem. Za jakými projekty ještě stojíte?

My toho děláme hodně. Ale jak se říká: devatero řemesel, desátá bída. Jsme přeplnění nápady, ale málo co se nám daří dotáhnout do konce, pořád nás to žene dál a dál k novým projektům. V tuto chvíli vyvíjíme rodinnou deskovou hru Přístavy. Už pomalu finišujeme obal a zjišťujeme možnosti výroby a distribuce. Před Vánoci bude jistě k dostání minimálně limitovaná edice. Hru jsme vyvíjeli s manželem společně a testovali jsme ji s dětmi i dospělými a máme nadšené ohlasy od čtyřletých dětí i od babiček a dědečků.

Můj muž, sochař a designér Ladislav Plíhal, se věnuje tvorbě stolů do exteriéru a momentálně pracuje na dětském rejdišti v Praze Vinoři. Všechno co děláme spolu, navzájem konzultujeme a já si jeho názorů vždycky nesmírně vážím a beru v potaz při další práci, i když se né vždycky shodneme. Ale to je život.

Jste autorkou komiksů. Jaký komiks byl tím nej vašeho dětství?

Nedávno jsem nad tím přemýšlela a musím říct, že jsem vlastně nikdy nebyla fanouškem, čtenářem a sběratelem komiksů. Ale když jsem si na střední škole přečetla Padoucnici od Davida B. a především Pod dekou Craiga Thompsona, věděla jsem, že to je ten způsob, kterým se musím vyjadřovat, že to je ten můj jazyk. A skutečně, mě to v komiksu myslí neustále. I když dělám ilustrace knih, vždycky pracuju s textovými bublinami, nebo používám sekvenci obrázků, případně stavím malé příběhy přes několik stran.

Jako děti jsme samozřejmě četli hodně a i rodiče nám předčítali. Měli jsme domácnost plnou knih s krásnými ilustracemi a vždycky jsme si k příběhům, které nám rodiče četli, kreslili ilustrace. V tomhle směru stále chovám v úctě a lásce Hobita J.R.R.Tolkiena v českém vydání s ilustracemi Jiřího Šalamouna a Letopisy Narnie ilustrované Renatou Fučíkovou. Tyhle knihy mě provází celý život.

Jak dlouho vám trvá, než vytvoříte komiks? Jak dlouho trvá jeden obrázek?

Jak říkám, jsem poměrně rychlá. Když se nenechám rozptylovat internetem, pak mám jednostránkový komiks hotový za den, případně za odpoledne, když to není nic složitě barevného a mám to dobře promyšleno.

Záleží vždy na zvolené technice. Když mám čas a možnost, ráda se pouštím do nových technik a učím se nové věci. Už deset let dělám pravidelně komiks do časopisu Tarsicius. Pro každý příběh jsem zvolila jinou techniku a snažila jsem se naučit něco nového, posunout svoje hranice, vylepšit schopnosti. V téhle práci jsem se naučila snad všechno, co vím o komiksu.

Jak při vytváření komiksu postupujete?

První je scénář. Když jde o krátký komiks ze života, které publikuji na svých facebookových stránkách, tak si scénář většinou držím v hlavě, nějakou dobu si ho hýčkám, vyprávím si ho znovu a znovu do kolečka, vylepšuju pointu a časování. Stejně jako, když se vypráví vtip (kterým takový komiks v podstatě je). Když jde o seriál do časopisu, musím si scénář napsat, nebo spolupracovat se scénáristou.

Pak skicuju. Nejprve si rozvrhnu, jak bude stránka vypadat, velikost oken a umístění, přemýšlím nad technikou - bude komiks kreslený tuší, fixou, štětcem, tužkou, budu ho vybarvovat akvarelem, nebo v počítači, a pod.. Nakonec skicu položím na prosvětlovák - skleněnou desku s LED siosami, která prosvěcuje papír - a na čistý papír překreslím podle skicy finální kresbu. Naskenuju, vybarvím, publikuju. V průběhu práce si všechno promýšlím, ale nerada nad každým krokem hloubám moc. Hrozí nebezpečí, že by se mi projekt v půlce zhnusil a pak už bych se k němu nikdy nevrátila.

Nemám ráda reflexe, nerada se ohlížím a nerada dělám korektury. Buď to udělám správně, nebo ne. Tím to končí. Ale učím se učit z vlastních chyb. To je asi ta nejtěžší část celé práce.

Vzpomenete si ještě na svůj úplně první komiks? Jaký a o čem byl?

Nemám nejmenší ponětí. Do žánru komiksu jsem vplula tak přirozeně, že mám pocit, že jsem ho dělala vždycky. I když to rozhodně není pravda. Ale pamatuju si to uspokojení, když jsem si poprvé přečetla svůj komiks vydaný v časopise. Jako by ho dělal někdo jiný. Dnes se na něj už ani podívat nemůžu, jak byl ošklivý. Ale ta radost se mi vrací, vždycky když vidím svůj obrázek vytištěný v knize, nebo časopise.

V zahraničí jsou komiksy velmi populární, jak je to s komiksy v České republice?

Ještě před několika lety byl komiks žánrovým outsiderem. Jsem přesvědčená, že dneska už to tak není. Komiksů může vycházet vždycky víc, než vychází, ale už teď je situace v Česku dobrá. Vychází ty největší tituly světového komiksu a grafického románu, což je nesmírně zajímavý žánr, který může směle konkurovat klasické beletrii. Myslím, že doby, kdy komiks byl žánr pro děti a zlobivé teenagery, jsou dávno pryč. Komiks je totiž nesmírně užitečné médium například ve školství. Má schopnost srozumitelně vysvětlit věci, které jsou jen slovem nebo jen obrazem nevysvětlitelné. Hraje užitečnou roli ve výuce jazyků, poutavému předání historických událostí, ale dá se s ním efektivně učit třeba i matematika. Je to prostě skvělý žánr.

O čem sníte a kde se vidíte za dva roky?

Ráda bych vytvořila vlastní komiksovou knihu pro děti. Je to zatím jen sen, ale snad už se brzy začne vyplňovat. Dětský komiks je vůbec žánr, který je u nás málo opečovaný. Pokud nepočítáme časopis Čtyřlístek, jehož kvalita je v poslední době silně kolísavá, žádný komiks čistě pro děti se téměř nevydává.

Za dva roky doufám, že budu tam kde jsem teď, jenom budu mít mnohem víc práce. Kreslení pro mě není zaměstnání, je to něco naprosto přirozeného a těší mě, když moje obrázky slouží i ostatním lidem. Živit se něčím, co člověka baví a je k užitku, je v podstatě samo o sobě splněný sen.

No a nakonec, kromě komiksu se věnuju i malbě a to je aktivita, která mě naplňuje nesmírným vzrušením a nadšením. Doufám, že budu mít šanci i tuhle dovednost dál rozvíjet.