Hongkongské bouře jsou klíčovou bezprostřední hrozbou světové ekonomice

Sokem v celní válce nejsou americkému prezidentu Donaldu Trumpovi jen jeho čínský protějšek Si Ťin-pching a jeho soudruzi. Svým způsobem mu sokem jsou i mnozí vrcholní politici v USA, včetně republikánů. To samé platí pro Si Ťin-pchinga. Sokem mu není jen Trump a jeho administrativa, ale také mnozí přední spolustraníci.

Nejnověji to vše ilustruje stále napjatější situace kolem hongkongských pouličních bouří, jejíž nynější vývoj stahuje dolů akciové trhy po celém světě a představuje klíčovou bezprostřední hrozbu pro celosvětovou ekonomiku.

Americký Senát, který ovládají republikáni, včera schválil legislativu, která podporuje hongkongské protestující. Američtí senátoři tím vysílají signál, který se Pekingu pochopitelně vůbec líbit nemůže. Trhy se obávají, že postoj amerického Senátu nakonec může způsobit krach jednání o dílčí dohodě v celní válce. Ten by pravděpodobně vedl k citelnějšímu propadu burz a předznamenal další dlouhé měsíce s celní válkou, která zásadním způsobem přispívá k současné ztrátě růstové dynamiky globální ekonomiky.

Zmíněná legislativa, kterou americký Senát schválil, určuje, že americké ministerstvo zahraničí by každoročně muselo vyhodnocovat, zda Hong Kong zůstává na Pekingu dostatečně nezávislý na to, aby si nadále uchránil svůj zvláštní status, kterým v obchodním vztahu s USA disponuje. Díky tomuto statutu nyní platí například to, že Spojené státy sice vedou celní válkou s Čínou, ale nikoli s Hong Kongem, ač ten je její součástí. Trump sice může danou legislativu vetovat, ovšem Kongres následně může prezidentovo veto přehlasovat, takže Trump by ve výsledku jen ztratil tvář – jakožto politik, jenž Číně přes razantní rétoriku ustupuje více než jiní američtí politici.

Peking na krok amerických senátorů hbitě reagoval. „Neříkejte, že jste nebyli varováni,“ uvedlo dnes čínské ministerstvo zahraničí v Hong Kongu. Čínští diplomaté s takovouto frází neplýtvají, používají ji zřídka. Například před zahájením války s Indií roku 1962.

Čínský prezident Si si však je dobře vědom, že zatínání svalů trhy znervózňuje. A že spíše, než aby Američany vylekalo, může proto ještě více vykolejit čínskou ekonomiku. Dlouhodobě zřejmě ze sebevědomého postoje vůči Washingtonu slevovat nechce, protože obě velmoci válčí nejen o cla, ale v důsledku hlavně o technologickou, a nakonec tedy i vojenskou dominanci. Krátkodobě si však Si může dost dobře přát, aby se napětí mezi jeho zemí a USA alespoň načas zmírnilo. To proto, aby se čínská ekonomika, která letos roste nejpomaleji za celá desetiletí, mohla konsolidovat a stabilizovat. Stabilita je pro Číňany obecně metou nejvyšší.

Podobné dilema řeší také Trumpova administrativa. Trumpovu samotnému by jako jeho čínskému protějšku vyhovovalo, aby celní válčení alespoň načas zmírnilo, alespoň do voleb. Stupňováním celní války houstne nervozita trhů a roste riziko, že dramaticky propadnou. Máloco ohrožuje Trumpovy šance na znovuzvolení v prezidentských volbách příští rok v listopadu jako právě citelnější pád trhů. Mnozí Trumpovi voliči mají podstatnou část svého bohatství v akciích a pokud trhy budou padat, zchudnou. To Trumpovi jistě k dobru nepřičtou.

Zároveň se stupňováním celní války a celkového napětí ve vztahu k Číně Trump připravuje o možnost, že Peking začne ještě dostatečně dlouho před volbami odkupovat zlomový objem americké zemědělské produkce, například sóji. Tyto odkupy by nepochybně zvýšily Trumpovu šanci na znovuzvolení, protože volby v příštím roce může rozhodnout právě to, jak širokou přízeň amerických farmářů Trump dokáže získat. Když bude boby odkupovat Číňan opravdu ve velkém, živobytí amerických farmářů se rapidně zlepší a dají tím spíše svůj hlas (opět) Trumpovi.

Jak v USA, tak v Číně nyní současně působí dvojí, protichůdná dynamika: krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobou dynamiku představují ekonomické zájmy znesvářených velmocí, které obě celním válčením ztrácí, pročež se chtějí dohodnout. Představují ji ostatně právě i zájmy Trumpův i Si Ťin-pchingův. První chce být znovuzvolen, druhý si nepřeje svoji zemi destabilizovat, protože pokud něco, tak právě důsledky destabilizace Číny snad ponejvíce ohrožují jeho doživotní setrvání v úřadu. Dlouhodobou dynamiku představuje zájem o zmíněnou technologickou, a nakonec i vojenskou dominanci na světem. Zosobňují ji vlastně ani ne tak prezidenti samotní, jako spíše „jestřábi“ kolem nich nebo obecně ve vrcholných politických funkcích. V USA jsou teď takovými „jestřábi“ třeba zmínění senátoři, kteří se ve střetu pekingských vládních paláců s hongkongskou ulicí staví na stranu ulice.

Který z obou dynamických sil převáží, je zatím ve hvězdách. Říci lze jen to, že Čína celní válkou ekonomicky ztrácí více než Spojené státy, v její prospěch ale hraje čas, resp. možnost, že již za rok touto dobou bude mít Amerika jiného zvoleného prezidenta, než je Trump.