Čeká Sýrii lepší osud, než jaký stihl poválečnou Libyi?

Občanská válka v Sýrii se vleče již více než šest let, aktuální vývoj však naznačuje, že se situace v zemi možná již brzy alespoň částečně stabilizuje. Syrská armáda každým dnem postupuje a dobývá další kousky ztraceného území. Mapa rozmístění sil jednotlivých stran konfliktu, která ještě v loňském roce nevypadala pro syrský režim příliš pozitivně, se v posledních měsících dramaticky změnila ve prospěch Bašára al-Asada. Na tomto vývoji má zásluhu především významná vojenská pomoc Ruska, ale i různých ozbrojených skupin z jiných zemí, konkrétně zejména libanonského Hizballáhu a íránské revoluční gardy. Rozporuplnou roli pak hraje vojenská intervence některých zemí NATO, které sice oficiálně zasahují proti Islámskému státu, zároveň však také usilují o oslabení syrského režimu, který se již na počátku konfliktu pokoušely nepřímo svrhnout, stejně jako v roce 2011 svrhly ten v Libyi. Vědomě tím riskují další obří neúspěch podobný právě situaci v poválečné Libyi, o které se bývalý americký prezident Barack Obama vyjádřil jako o největší chybě v období jeho úřadování.

Události v Libyi před šesti lety se odehrály velmi ryhle. Nepokoje tam vypukly 13. ledna 2011, již o dva měsíce později schválila OSN zavedení bezletové zóny nad Libyí, některé členské země NATO však mandát OSN překročily a začaly vojska Muammara Kaddáfího bombardovat. Jelikož Libye nemá natolik strategickou polohu a pevné zahraniční vztahy jako Sýrie, Kaddáfího režimu i přesto, že ho podporovala většina Libyjců, prakticky nikdo nepomohl. Svět jen přihlížel nelegální intervenci západních zemí, která vedla ke svržení džamáhíríje a následnému ponechání země chaotickému osudu. Konflikt v Sýrii začal velmi podobně jako ten v Libyi, v obou případech se jednalo o zpočátku relativně poklidné demonstrace některých obyvatel toužících po určitých reformách. Těch ovšem velmi rychle využily různé islamistické skupiny, které vycítily příležitost ke svržení sekulárních režimů. Ty se totiž vyznačují mimo jiné i tvrdým potlačováním extrémistických organizací. Západní země v obou případech vyjádřily podporu demonstrantům, čímž zároveň podpořily sebevědomí a účast všech angažujících se teroristických skupin. Bašár al-Asad je však nyní již ve zcela odlišné pozici, než v jaké se tenkrát ocitnul Muammar Kaddáfí.

Hlavní rozdíl je ten, že v Libyi tato podpora demonstrantů ze strany členských zemí NATO přešla do vojenské ofenzívy, kdežto v Sýrii zůstala převážně v mediální a finanční podobě. Veškeré pokusy o vojenskou intervenci byly v Radě bezpečnosti OSN vetovány Ruskem a Čínou a země NATO si tentokrát netroufly na syrský režim bez mandátu OSN, s výjimkou několika ojedinělých událostí, otevřeně zaútočit. Situace v Sýrii se navíc v roce 2013 ještě více zkomplikovala vstupem v té době nebezpečně sílícího Islámského státu na její území, čímž vznikla další strana konfliktu, která se již vzhledem k její povaze nedala v médiích označit jako umírněná opozice, kterou ještě lze podpořit jako prostředek ke svržení nepohodlného režimu. I západní země musely jasně pojmenovat největšího nepřítele syrského lidu a smířit se s tím, že pokud nechtějí, aby se tamější situace zcela vymkla kontrole jako v případě Libye, nemohou si dovolit Bašára al-Asada sesadit. Stejně tak si nemohou dovolit riskovat globální konflikt, který by tímto mohly rozpoutat. Je tedy velmi pravděpodobné, že až největší boje utichnou, situace v zemi se opět stabilizuje, protože ji stále bude mít kdo řídit, což se o Libyi bohužel dodnes říct nedá.

Text: Michal Beneš

Fotka od Alexa z Pixabay