„Zítra dostanu výpověď.
Asi.
Pro jistotu jsem ale
vyčistil počítač,
telefon,
vrátím firemní kreditku
a bude.
Šéf TO nechtěl řešit po ZOOMu.
Prý:
CHCI TĚ ZÍTRA VIDĚT OSOBNĚ!
Tak co jiného by to asi mohlo být?!
Určitě bude chtít dohodu.
Skončíš dneska a tři platy
.
Naše firma
si víc dovolit nemůže!
Dělá, jako by ta firma byla jeho.
Slovensko jsme zavřeli
Skončil kolega z Polska,
musel ale předtím
rozpustit celý svůj tým.
Beztak ho taky vyhodí pár měsíců
po mě.
To ON si teď ale nepřipouští.
Třeba mi chce něco přišít!
Vyhrožovat?
Vytýkací dopis…
Ale co?
Soukromé kilometry?
Špatný výběr dodavatele?
Firma kvůli TOBĚ přišla o milióny!!!
Na každého se najde nějaká
špína.
TOHLE bude
těžké vyjednávání.
Stojí mi to vůbec za to?
2 měsíce výpovědní lhůta
odstupné…
Nějak to přežiju.
Podle mě to ale nebude chtít ukončit
na hodinu.
Nebude riskovat soud.
Jdou zvěsti, že firmu chtějí prodat.
Nikdo přece pak nechce řešit
soudy
co se vlečou roky.
Jsem pro ně drahej.
Možná bude chtít abych si
dobrovolně snížil mzdu.
No TVL!
V pondělí
v Praze.
Teď, když je korona!
S tím se asi už nedá nic dělat.
Odkud mě vlastně vyhodí?
Od počítače?
Pche!
Lidi dělaj,
že něco dělaj,
furt na callech vo hovně.
Kancly jsou prázdný,
budu doma
doma
furt doma.

No co.“