Ve škole je zakopaný pes

Nabídnu jiný pohled. Vraťme se do školních lavic. Základem úspěchu žáka nebo studenta je projít testy, obstát v prokázání memorované znalosti. Systematicky jsou žáci a studenti v průměru minimálně 10 let presováni a vychováváni systémem, který za špatnou odpověď trestá. To je dlouhá doba na to, aby se vypěstoval návyk, který si s sebou vezmeme do dospělého života. Návyk, který říká – nesmíš udělat chybu, jinak dostaneš přes prsty. Ti silnější návyk zlomí, slabším zůstává. Silnějších je bohužel absolutní minimum.

Fatálně nám totiž chybí trénink nejelementárnějších dovedností. Už jenom té nejzákladnější a tou je využití selského rozumu. A rozhodně není pravidlem, že by nejsilnější byli vedoucími pracovníky. Spíše naopak.

 Podívejte se na příklad v obrázku. Je to naprostá realita, se kterou se potkáváte nebo jste se potkali asi všichni. Fatálně mizerné zadání, vyučující zcela flagrantně zadupe do země kreativitu, se kterou žák / žákyně přichází k řešení nejasného zadání.

Ano, generalizuji. Ano, není to fér vůči těm, kteří se snaží bez ohledu na stanovená curricula  a didaktická pravidla dělat svou práci se selským rozumem. Generalizuji právě proto rád, aby se ti, kteří se systémem vzdělávání chtějí hýbat, mohl být dán větší prostor. A podotýkám, že nejsem zastáncem alternativních vzdělávacích směrů!

 A teď si celou situaci promítněme do reality běžného života firmy nebo organizace obecně. Jak můžeme chtít po lidech, aby zcela dobrovolně a ještě s radostí zkoušeli nové věci, postupy, inovovali, když a priori za případný neúspěch očekávají trest? Mimochodem, dost často k tomu skutečně dochází, respektive jsou před zbytečnou iniciativou varováni – „dělej, jak myslíš, ale následky si za to poneseš sám“. To není výmysl, to je reálná odpověď vedoucího oddělení na inovační aktivitu podřízeného…

 Mou odpovědí je změna paradigmatu firemního vzdělávání (necítím se být povolaným ke změně školského systému). Pokud nebudeme vzdělávat a měnit základní návyky, nikam se nepohneme. Pokud nebudeme mít vzdělané vedoucí, kteří jsou leadery a ne manažery (ano, použiji toto klišé), nikam se nepohneme. Pokud budeme vzdělávat tak, že to nikoho nikam neposune, pouze si „školení“ odsedíme, nikam se neposuneme. A to mimo jiné proto, že pokud vzdělávání nemá prokázaný efekt, TOP management, respektive stakeholders nikdy nepošlou další finance na investici, která se jim nikde nevrací.

 A ti, kteří pochopili, že má smysl řízeně do svých lidí investovat (a nejsou to jen složky mzdy), jsou přesně ti, na jejich videa tak zbožně koukáme a jejichž přednášky „sjíždíme“. A pak jen krčíme rameny – „u nás to stejně neprojde“.

 Díky Romanu Eichlerovi za poskytnutí předmětu doličného.

Autor: Milan Rataj